10.9.2020        

      25. září 1992

Začátek devadesátých let byl divoký i v hokeji. Zkušení harcovníci se rozutekli po Evropě, kluby NHL tu nabíraly naděje vidlemi, v zákulisí bojovali staří agenti s těmi novými, sázkové kanceláře rostly jako houby po dešti, federace i federální liga spěly rychle k zániku a do let pomalu přicházela nejúspěšnější generace českého hokeje. V létě roku 1992 čekalo Litvínov další brakování talentů, do Severní Ameriky odešli Šlégr s Langem, do Švédska Kašťák. Kádr se lepil, jak se dalo, očekávání nebyla bůhvíjaká.
     Jedním z hráčů, na které se spoléhalo, byl mladý kanonýr Jan Čaloun. V 18 letech zazářil vedle Beránka a Ručinského, o rok později vedle Langa s Kašťákem. Nyní opět potřeboval nové spoluhráče. Chvíli trvalo, než se sestava ustálila, na centru se vedle něj nakonec objevil předělaný křídelní útočník Kysela a vlevo rychlík Prorok. V prvních třech kolech zaznamenal Čaloun dva hattricky a Litvínov třikrát vyhrál. Zvláště výhra 7:2 v Trenčíně ledacos naznačila.
     Toho zářijového pátečního večera se ale děly ještě větší věci. Mezi 23. a 56. minutou Čaly nasázel kladenskému gólmanovi Chladovi šest gólů a vytvořil tím litvínovský rekord v počtu vstřelených gólů za zápas. Všechny navíc padly při rovnovážném stavu hráčů na ledě. Na severu Čech se zase začalo mluvit o titulu. Zvláště když rozjetý tým vyhrál celou základní část.
     Jan Čaloun nakonec Cheze historický titul nevystřílel. Nestačilo k tomu ani jeho 44 tref ve 47 kolech. Po další a trochu slabší sezóně odešel do zahraničí a až ve výlukové sezóně 2004-05 ještě jednou připomněl, jak mu jde černožlutý dres k duhu (27 gólů ze 30 utkání, pět gólů Jihlavě). Cheza už podobného střelce nikdy nenašla. Čaloun už v Čechách nikdy nehrál za tým, kde by se mu tak dařilo.